Dislokace, dimenze, přeskupování

Od počátku 80. let se Jan Kubíček snažil osvobodit tvorbu od myšlenkových procesů, které považoval za vyčerpané. Začal pracovat s novými základními tvary – kruhy a půlkruhy. Ty opět měnil různými zásahy. Většinou je dělil či lámal, dislokoval pomocí diagonálních os. Vytvářel diptychy, kde původní a změněný tvar po zásahu kladl vedle (respektive pod sebe) a předváděl jejich proměnu či kontrast. V průběhu let se skupiny kruhů a půlkruhů i principy zásahů stávaly stále složitější, vznikaly optické shluky, elementy se různě se překrývaly. A opět - vyzývaly diváka, aby dešifroval zákonitosti jejich proměn. Malíř se zároveň vracel k bohatší barevnosti, kterou předtím opustil.

Ve druhé polovině 80. let doplnil Jan Kubíček princip dislokace kruhů a půlkruhů o novou polohu. Tvořil dvou i třídílné obrazy (diptychy a triptychy), na nichž zobrazoval, jak se mění tatáž geometrická struktura ve dvou i třech dimenzích: lineární a (více či méně) plošné.

Krok zcela novým směrem pak v polovině 90. let představoval v Kubíčkově díle princip přeskupování, přestože i nadále šlo o systematickém zacházení s geometrickými útvary. Obrazy, počínaje „výchozí matricí“ jsou sestaveny do řad, v nichž divák pozoruje základní sestavu prvků, které systematicky mění vzájemnou polohu. V důsledku jejich překrývání vznikají vizuální proměny.