Funkeho Kolín
Jan Kubíček se narodil v roce 1927 v Kolíně a dodnes je s ním neodmyslitelně spjat. Jeho rodiče měli do počátku padesátých let koloniál, kde po znárodnění mohli zůstat alespoň jako prodávající. Přátelil se s dalším kolínským rodákem malířem Jiřím Balcarem, a i po přestěhování do Prahy zůstal s kolínskou výtvarnou scénou svázaný, za všechny stačí jmenovat Miloše Kima Houdka.
Přestože je Jan Kubíček označován nejčastěji jako malíř, grafik a autor objektů, fotografie se v jeho tvorbě objevuje stejně záhy jako zmíněná média. Nejstarší dochované snímky jsou z konce čtyřicátých let, nejmladší fotogramy z poloviny let osmdesátých, kdy Kubíček svou práci v temné komoře ukončuje. Zároveň však tehdy při jedné z pravidelných návštěv v Kubíčkově ateliéru „objevuje“ jeho složky s fotografiemi a fotogramy Jiří Valoch a okamžitě domlouvá výstavu, na níž by byly vůbec poprvé představeny veřejnosti. Odehrála se na jaře roku 1985 v Kabinetu fotografie Jaromíra Funka v Domě pánů z Kunštátu v Brně, text do katalogu napsal právě Jiří Valoch (a dodnes mimochodem patří k tomu nejlepšímu, co bylo o Kubíčkových fotografiích řečeno). Výstava bezpochyby zaujala, některé vystavené práce se díky Antonínu Dufkovi velmi rychle dostaly do sbírek Moravské galerie v Brně a později i do Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
Od té doby se Kubíček objevuje ve většině publikací mapujících české poválečné umění nejen jako malíř a grafik, ale i jako fotograf (vedle akademických Dějin českého výtvarného umění je třeba zmínit zejména objevnou publikaci Zdenka Primuse Umění je abstrakce, 2003), nicméně stále chybí, a to se týká celé jeho tvorby, důkladná monografie, jež by jeho práce zhodnotila a zasadila do kontextu české i mezinárodní scény. Výstava v Regionálním muzeu v Kolíně je spíše menším připomenutím šíře Kubíčkovy fotografické činnosti, už vzhledem k množství souborů, přístupů a témat, která se v jeho pracích objevují. Je však důležité, že se tato výstava koná právě v rámci fotografického festivalu Funkeho Kolín, a to nejen pro Kubíčkovu kmenovou příslušnost ke Kolínu, nýbrž i proto, že v minulosti byla většina jeho prací, zejména fotogramů, vnímána a oceňována spíše malíři než fotografy.
Kubíčkova práce se světlocitlivým materiálem je poměrně rozsáhlá. „Kdy jsem tohle všechno stihl udělat,“ ptal se s mírným úžasem Jan Kubíček několikrát během léta, když jsme vybírali exponáty na výstavu. Přestože ji Kubíček nevystavoval, hrála fotografie v jeho výtvarném uvažování nezastupitelnou roli. Významný byl třeba jeho dlouhodobý cyklus Lunaparků, který tvoří protipól přísného geometrického uvažování, typického pro jeho malbu od druhé poloviny šedesátých let: „Lunapark sám zdá se být něčím mimo způsob, styl a myšlení současného člověka, jakýsi krásný a marný anachronismus, a přesto láká a přitahuje…“
Pro kolínskou výstavu jsme nakonec vybrali fotografie více provázané s jeho další tvorbou – práce z cyklu Zdi a stěny (1960–1964), Dekoláže z plakátovací plochy (1960–1965), Dveře – dveře (1965–1984), Forma – akce a Dislokace ze čtverce (oba z poloviny osmdesátých let). Vizuálně první dva soubory souvisí s tehdejší oblibou v zobrazování městského prostředí, danou i obdivem ke Skupině 42, k jejímuž odkazu se v té době hlásil i Jan Kubíček. Na rozdíl od českého informelu, kam bývá tento typ fotografií (fragmenty zdí, nalezených zátiší, struktur apod.) nejčastěji řazen a který je v českém prostředí většinou lyrický, byla Kubíčkovi hlavním kritériem pro vyfotografování „malířskost“ či „výtvarnost“ určitého detailu. Nehledal fantazijní surreálný podtext, který je přítomný například ve vizuálně blízkých fotografiích Emily Medkové. Je zajímavé, že si tento krok do „říše fantazie“ dovolil v názvech některých obrazů, zmiňme například Červený kontinent (1962), i když byl později přejmenován na neosobnější Hnědou strukturu. Důležitým prvkem, objevujícím se na řadě fotografií, bylo písmo – ať ve formě cedulí, nápisů či rytin na zdech nebo v dekolážích ze zbytků reklamních plakátů. Jak píše Jiří Valoch: „Z mnoha fragmentů vznikaly konfrontace obrazů a písma, ‚zahuštěná‘ poselství, z nichž se již vytratila aktuální informace a na její místo nastoupila obecněji platná informace o povaze komunikace ve městě a vizuální i sémantická atraktivnost nově vznikajících setkání.“ K tomu Zdenek Primus poznamenává, že „nalezené, nikomu neurčené písmové znaky Kubíčka možná od roku 1965 přivedly na jeho geometrizující tvorbu.“
Dekoláž „Lentiny“,1963
Dekoláž z plakátovací plochy „Černoška Ilka“, 1963
Vlastně v celé Kubíčkově tvorbě je vidět, jak jedno médium ovlivňuje druhé, ačkoli jde zdánlivě o naprosto jiný typ práce. Většinu jeho geometrizujících děl můžeme obecně charakterizovat snahou o důkladné analyzování tvaru, rozkládání a skládání nových kompozičních sestav, fázování… To beze zbytku platí i o sérii Dveře – dveře, na niž bychom mohli pohlížet v tradici konceptuální fotografie manželů Becherových, neboť zachovává stejný, až neosobní přístup k fotografování zvoleného tématu, a zároveň jako na konstruktivistický prvek, který umožňuje mnoho variací ve výsledném řešení. I v tomto souboru Kubíčka zajímaly nejvíce ty snímky, kde docházelo k prolnutí více vizuálních prvků – písma, struktury chodníku, textury dveří a zdí.
Další velkou skupinu prací tvoří ta díla, v nichž se Kubíček vzdal použití fotoaparátu a zachycení předmětné reality a pustil se do výtvarné práce v temné komoře. Vznikla celá řada fotogramů, které navazují na jeho obrazy a objekty a umožňují do výsledného díla vnést další prvek – náhodu. Opět slovy Jiřího Valocha: „je to vztah mezi řádem a jeho porušením, mezi pevnou, ohraničenou strukturou nebo strukturou a jejím rozložením, mezi systematickým uspořádáním prvků a jejich dislokací.“ Snad největší roli zde hraje gesto svobodné volby a až hravý prostor pro vyčerpání mnoha možných variací tvaru a pohybu objektu – otočení, překrytí, pád. Kubíčkův výtvarný postup, zejména v sériích Forma – akce a Forma – akce (Průsvit), prozkoumává vlastnosti nových seskupení, vzniklých dekonstrukcí původních tvarů. Důležitá je i možnost „sčítání“ jednotlivých vrstev, daná překrýváním polopropustného papíru. Je to jakýsi opak dekoláží z let šedesátých. V sérii Geometrie – příroda (1985) kombinuje fotogram určité přírodniny a její převod na geometrickou strukturu, v tom bychom mohli vidět určitý pandán k Wojnarovým Mřížkovým básním. Vůbec se oba autoři, Jan Wojnar i Jan Kubíček, nezávisle na sobě ve stejné době věnovali průzkumu téhož média a dosáhli podobných výsledků, ovšem formálně odlišným způsobem.
Někde na počátku příprav letošního 8. fotografického festivalu Funkeho Kolín byla snaha vrátit se k analýze fotografického média. Připomenout, že fotografie není jednolitý proud, ale že zahrnuje celou škálu přístupů, možností i provedení. V tvorbě Jana Kubíčka se střetávají nemanipulovaná fotografie a záznam určitého procesu, přímá fotografie stojí vedle konceptuální. Jan Kubíček je tak nejen „osobností festivalu spjatou s Kolínem“, ale soustřeďuje v sobě i tematické vymezení celého festivalu. Lépe Stopy a záznamy snad ani nelze vyjádřit.
Helena Musilová
